I choose to be happy.

23. may 2013 at 20:18 | Đenny |  stories
Large
Proč jsou vlastně lidé nešťastní a trápí se? Proč se litují? K čemu to vůbec je? Chápu. Někdy je k tomu dost velký důvod, ale proč se k tomu neustále vracet a litovat se? Když k tomu máme důvod, pak je lepší se vybrečet se z toho a podobně.
Jen pak nacháu ty lidi, kteří se trápí z úplných maličkostí. Napříkad z toho že si o nich někdo nemyslí zrovna nejlepší věci, že dostali špatnou známku, že nedosáhli toho co chtěli. Ale proč se kvůli tomuhle trápit? Z toho že si o mě myslí že jsem **** bych si nic nedělala, je to jen jeho názor. Ty lidi kteří mě opravdu znají a mají mě rádi, tak vědí že to není pravda a nikdy by to o mně neřekli. A to je hlavní. Zajímá mě názor jen těch které mám ráda, ostatní mi můžou být někde. Na známkách sice záleží, ale to že občas dostaneme špatnou známku nic neznamená. Můžem procházet s 1 a 2, a být uplní idioti a mít to jenom našprtané [i takové případy znám]. K čemu jim jsou dobré známky když jsou vlastně tupí jak poleno, a jestli se to doslova nenašprtají tak nic neví? A jestli se mi nepovedlo to čeho jsem chtěla dosáhnout? No tak to zkusím příště! A budu to zkoušet do té doby než co se mi to nepovede.. [never give up] když budete věřit v to, že se vám to jednou povede, tak jak chcete a budete trpělivý a obětujete pro to něco. Pak se vám to opravdu splní :)
Large

Pak je tu ta druhá možnost, že když se vám stane něco opravdu vážného je lepší se vybrečet a pak se sebrat a jít dál.
Něco takového se mi stalo. Přišla jsem o svého nejbližšího člověka. Taťku. Když se to stalo, tak mi bylo 5. I když jsem byla hodně malá a moc to všechno nechápala, tak jsem to dost prožívala. Na ten moment nikdy nezapomenu. Bylo už pozdě večer a já byla se ségrou v pokojíčku a něco jsme dělali, když najednou někdo zazvonil. Mamka šla domů otevřít. Se ségrou jsme byli zvědavý kdo to je, a tak jsme se šli podívat na balkón. Byly jsme dost překvapené, protože tam stálo policejní auto a policajt zrovna něco říkal mamce. Věděli jsme, že se stalo něco špatného. Když mamka přišla do pokojíčka a my jsme se jí ptali co chtěl tak nám odpověděla že taťkův kamarád leží v nemocnici a taťka je tam s ním a tak se mamka do tý nemocnice pojede podívat. Ale to lhala, aby to pro nás nebyla taková rána. Pravdu jsme se dozvěděli až další den, kdy k nám přijeli všichni příbuzní. Řekl nám to děda a ty slova co vypouštěl z úst a jaký měl jeho hlas tón nezapomenu. Byly to strašné slova. A já jsem si přála aby to nebyla pravda, a aby to byl jen nějaký příšerný sen z kterého se za chvíli probudím celá zpocená. Bohužel to sen nebyl. Ségra utekla do pokoje a já skočila dědovi do náruče.

Je to strašný pocit když příjdete o tak milovanou osobu, na které vám tak moc záleželo. Nepřála bych to, ani svému největšímu nepříteli. Dlouho jsem se rozmýšlela, než jsem se konečně rozhodla jestli tenhle článek napíšu. Ale nakonec jsem si řekla že ano. Nemůžu napsat, že jsem se z toho vypsala. Z tohohle bych se nevypsala ani kdybych o tom napsala milión stránek. Dlouho mi trvalo než jsem se z tohohle dostala. Ale zvládla jsem to. Samozřejmě, že z tohohle se uplně nedostanu nikdy. Ani do teď jsem se s tím nesmířila. A ani nikdy nesmířím.

Občas si představuji jaké by to bylo kdybych se sním setkala. Představuju si ten nejkrásnější moment mého života, jak běžím a s brekem v očích řvu 'tati', skáču mu do náruče, objímám ho a už bych ho nikdy nepustila! Jen nejhorší na tom je, že tohle se nesplní. Nikdy tehle pocit znovu nezažiju. Dala bych všechno jen abych tohle mohla zažít. Uklidňuje mě ta představa, že se to možná stane. Věřím v posmrtný život. A tak doufám že tam nahoře na mě někde čeká...♥ Někdy jsem si také představovala, až budu dospělá, tak půjdu ulicí přeplněnou lidmi a uvidím tam tátu, poběžím k němu, skočím mu do náruče,. jenže ten pán kterého objímám bude uplně cizí a vůbec to nebude můj táta. Jen to bude nějaký můj přelud. Také věřím na duchy. Protože jsem se setkala s duchem taťky. Bylo to sice když jsem byla uplně malá, ale vím že jsem ho viděla. Normálně bych si řekla, že se duchů budu bát, ale tohohle jsem se vůbec nebála. Spíš naopak..

Přímo nesnáším, když slyším jak nějaké děti říkají o svých rodičích špatné věci. A říkají jací to jsou volové a podobně. Pak už vůbec nepochopím když dokážou vyslovit to, že by jim bylo jedno kdyby se jim něco stalo. V tu chvíli bych jim dala nejradši facku aby se trochu probrali! Vůbec nejsou vděčný za to co mají. Já bych dala všechno, abych měla to co má většina dětí a oni si toho vůbec neváží. Přitom kdyby přišli o svoje rodiče, tak by byli uplně v p*deli, a svých slov by litovali do konce života.

Jsem ráda, že mám kamarádku, které se stalo to samé jako mě. Sice trochu za jiných okolností.. Ale je dobré když si o tom můžete popovídat s člověkem kterému se stalo to samé co vám a prošel si stejnými věcmi. Pak nacházíme tolik společných pocitů a myšlenek. Vždycky se po takovém rozhovoru cítím líp [jsou i vyjímky]. Také si vážím plno dalších věcí, které mám. Hlavně mé rodiny, kterou ze všeho nejvíc miluju a nikdy bych ji za nic nevyměnila! Pak jsou tu kamarádi, kteří jsou tu pro mě a dokážou mi pomoct. Pak radost a láska která mě obklopuje. Také že jsem zdravá, můžu chodit, můžu psát právě tenhle článek, protože mám tu možnost. Ostatní lidé nemají takové štěstí.
Jsem ráda za to kdo jsem a co mám, a nikdy bych nechtěla být nikým jiným.! ♥
Large
Large

Large

Large

LargeLarge
Large
 


Comments

1 Hanča | Web | 24. may 2013 at 12:24 | React

Za prvé chci říct, že máš v článku naprosto krásné obrázky. :) A za druhé, že nádherně píšeš, procítěně a co se týče tématu článku, dokáže do toho opravdu neskutečně přesně vmísit pocity, emoce, které sutečně cítíš. :)
Nejhorí pocit v životě je ten, když ztratíme někoho blízkého. Ztratila si taťku, to si já vůbec nedokážu představit, musí to být bolest, kterou si v sobě budeš nosit navždycky a zároveň budeš vzpomínat na to hezké, co jste spolu měli. :) Takle to já mám s babičkou, bylo mi asi deset, když jsem se to dozvěděla, a stejně to mnohem víc cítím ted.
ale představ si, že na tebe taťka myslí, shlíží na tebe seshora a dává na tebe pozor, protože určitě tak to je. A pokud v to opravdu věříš, jendou se s ním shledáš a znovu ho budeš moci sevřít v objetí. :)

2 deniiskaa | Web | 24. may 2013 at 19:16 | React

to je krásně napsané .) sice ze sebou ve všem spokojená nejsem, ale někdy si říkám, že by to se mnou mohlo být i horší..:)) dokonalý obrázky♥

3 anettes | Web | 26. may 2013 at 18:21 | React

já se taky pořád lituju a nesnášim to na sobě:X

4 T. | Web | 1. june 2013 at 17:23 | React

Je hrozně dobře, že si neděláš starosti např. s tim, co si o tobě ostatní pomyslí a že se netrápíš kvůli věcem, o kterých jsi napsala, že to jsou blbosti. Máš štěstí, že máš takovouhle povahu, protože spousta lidí třeba řeší blbosti, uvědomujou si to, vadí jim to, ale nedokážou s tim nic dělat. Každej je prostě jinej. Někdo nemá třeba až tak velký starosti (nebo má i spoustu jiných a větších problémů) a tak se užírá ´´v nesmyslech´´. Ale nechci to nazývat nesmyslama, protože ten člověk to vnímá jinak a je to pro něj zátěž.

Taky věřim na posmrtnej život. A věřim tomu, že se na tebe taťka kouká. Taky máme v rodině spoustu ´´zážitků´´ s lidmi, kteří už mezi námi nejsou...
Btw:Ten tvůj článek jsem přečetla jedním dechem a umíš hrozně krásně vyjádřit svoje pocity.

5 Unicorn. | Web | 4. june 2013 at 19:40 | React

Začnu asi tím, že ti děkuju za všechny komentáře, ani nevíš jak si tvých pochval opravdu cením. (: Je neuvěřitelné, že mi vždycky vženeš do obličeje trochu úsměvu. I dnes tomu tak bylo.

Po přečtení tohoto článku, musím říct, že já miluju tvé články. Problém je v tom, že i když by se lidi vlastně měli občas radovat, oni to neumí. Radši budou veřejně dělat scény, aby se jim dostalo slitování. Nechápu, jak v poslední době, lidi strašně začali zveličovat věci. Aneb nezhubla jsem, je se mnou něco špatně. Podle mě to, jak se cítíme neovlivňují jen situace, ale to jak sami sebe bereme v potaz. Proč si občas při špatné známce prostě neříct: "Zvorala jsem to, ale budu se snažit a budete lepší." než se stresovat a mít plnou hlavu vlastní nespokojenosti. Jak pravíš z nadpisu, přes všechny naše chyby a chyby, které na nás hledají ostatní, bychom si měli zvolit být šťastní. (:

K pokračování. Už při větě, že si ztratila někoho blízkého, jsem se cítila úzce. Soucítím s tebou a nedokážu si ani představit, jak těžké musí být procházet si tím. Z toho se opravdu vypsat nemůžeš. A ani to nedělej, uchovej si ho tak krásně, jak ho máš. Protože to, jak je ti cenný jsi nám pomocí tohoto článku ukázala.

Sice nejsem pověrčivá. Ale za vás oba doufám, že se někde tam nahoře setkáte, pro tebe navíc doufám, že za dlouho, snad víš jak to myslím. A ohledně těch vulgárních poznámek na své rodiče. Já bych je neliskala, ani nepoužívala žádné násilí, já bych jim na den zkusila ty rodiče nějak tragicky vzít a až by si uvědomili, jak těžké a zároveň zdrcující to je, šupla bych je zpátky. Příznávat lásku, by děti svým rodičům neměli přiznávat až na smrtelné posteli či po smrti. Když někoho opravdu máš rád, měl by jsi mu každou minutu ukazovat nejen svou lásku, ale vděčnosti že ho máš.

Je dobré se vžít do stejné role s někým druhým. Ale v téhle situace, bych chtěla umět kouzlit a oboum vám tatínka vrátit. (: Občas se těm nejhodnějším duším většinou stává to nejhorší. Ten poslední odstavec, kde si ceníš, toho co máš a kým jsi, je nejen úžasný, ale hlavně tak skvěle postavený na nohy, že by si ho ti, co si neváží ničeho, měli přečíst.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement